Je úterý 5.52010. Vstávám současně s manželem. U snídaně přemýšlíme, jak vyřešit píchlou duši u kočárku. Při nafukování koleček kompresorem nám zničehonic jedna duše píchla a nepomohlo ani zalepení speciální páskou. Kočárek není nový, ale koupený od kamarádky za symbolickou cenu.
Je mi dobře, tak se ten den vydávám ještě do centra koupit novou duši a pumpičku, věřící, že pumpičkou se snáze kolečko nafoukne než kompresorem.
Jsem nervozní a v duchu říkám našemu Pepíčkovi, aby chvilku počkal, až tatínek přijde z práce a kolečko nafoukne.
Večer se do toho manžel pustí. Sláva, podařilo se a mně se hodně ulevilo. Jdeme spát....
Ležím v posteli, převaluju se, nemůžu usnout, když v tom ucítím, jak ze mně něco kape.....
Nevím co to je, že by mi začala unikat moč, nebo je to plodová voda??? Sedím na záchodě a zavolám manžela, aby mi přinesl telefon. Volám dule.
Druhý den, ve středu dopoledne jdu na kontrolu do porodnice, na monitor. Jedu tramvají, v kalhotech mám porodnickou vložku. V porodnici jsem za 20 min.Na oddělení monitoru říkám sestřičce, že mi asi praskla voda nebo mi uniká moč. Sestřička se mnou jde do čtvrtého patra na porodnické oddělení." Už si Vás tady necháme" sdělují mi, když mi udělají test na plodovu vodu. " Plodová voda to je, budete tady až do porodu" Jsem na monitoru a všem píšu zběsile SMS. Myšlenka dělá hodně, čím víc lidí na mě bude myslet, tím bude porod třeba lehčí...
Ležím na rizikovém oddělení. Večer mi manžel přiveze tašku, kterou jsem měla už dva měsíce doma připravenou do porodnice.
V 22 hod. se kroutím, bolí mě břicho jako při menstruaci. Zvoním na sestřičku.Ta je za minutu u mně. " Mě strašně bolí břicho" oznamuju jí, sedící už na záchodě. Držím se za břicho a houpu sebou sem a tam, protože bolest zesiluje. " Vy rodíte, oznamuje mi, když mě pak kontroluje.
"Půjdeme teď znovu monitor"
Na monitoru už bolesti jsou větší a větší, vyskakuju z monitoru a ve stoje se kroutím. Ostatní maminky na mě koukají jako na blázna.
A už jsem na sále. V 0:30 volám dule, kde je tak dlouho. " Přijedu za 10 min. už jsem na cestě" říká mi do telefonu. Za chvilku už konečně dorazí.To už jsem ve sprše.
Začínám rodit......
Vylézám ze sprchy na porodní křeslo. Mám po klystýru, který jsem nějak nezvládla, tak dula musí uklízet to nadělení....
Kontrakce přichází po 5 minutách a já bolestí šilím.....
"Proč to tak dlouho trvá?"
"Kolik vteřin ještě?"
"20vteřin", 15vteřin" utěšuje mě dula.
Zas na chvíli kontrakce přestanou a já upadám do mikrospánku. Probudí mě zase strašná bolest. a takhle se to střídá každou chvíli. "Už zase?" Dula mi předvádí , jak mám dýchat. Zkouším ji napodobovat, ale nejde mi to. Žádám si o vůňi. Nabízejí mi levanduli, eukalyptus."To mi nevoní, to smrdí nechci to" odvracím nos.
Vlezu si radši na chvíli do sprchy, bolest je menší, ale stále je.
Musím ze sprchy zpátky na sál. .
"Už leze hlavička"
"Ted musíte dýchat.Nadechnout se, zadržet dech co nejvíc"
" To nejde"
"Musíte,jinak se bude hlavička vracet stále zpátky"
Pak se mi to konečně povede.
"Ted tlačte, jako když máte zácpu a chce se vám kakat"
" Já nemůžu, já nevím, jak mám kakat" řvu na celé kolo.
"Takhle mám tlačit?"
"To je špatně"
"Neééé, proč je to zase špatně, já se z toho zblázním, já nevím, jak mám sakra tlačit, doprdele"
Dula mi přesně říká, co mám dělat.
"Tak je to správně" pochválí mě konečně porodní asistentka.
"Mě praskne břicho" zasténám bolestí, když už miminko prochází.
" Nebojte se, určitě nepraskne" ubezpečuje mě dula.
Najednou v 4:30 hod. výtáhnou přede mnou malé stvoření.
"Ježkovy oči" vydechnu úlevou. Jak je možné, že takový živý tvoreček ze mě vyšel????" ptám se sama sebe a nahlas. Jsem v euforii.
Ihned mi miminko přiloží k prsu na mé písemné přání z porodního plánu.
MIminko mám přitisknuto na hrudi a jen si vychutnávám ten nádherný pocit po takové bolesti, která za to opravdu stála......
